Nový Jan Werich

Autor díla vzpomíná v roce 2018 na Jana Wericha jako na vtipného, chytrého, avšak občas panovačného a sebestředného člověka. Historik Pavel Kosatík se v knize, a i ve filmu Hovory s TGM, snaží polidštit prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a i v tomto případě se o tohle jedná. Je to ale potřeba? Jan Werich byl v očích národa přece ztělesněním lidskosti a člověčenství.

Sto stran začátku knihy pojednává o Werichově dětství a studijních časů. Tato část je doplněna velkým množstvím fotografií. Také tu najdeme ale hodně kritiky, vyslovenou Jiřím Voskovcem v 70.letech. Prý v něm vzbuzoval pocity protichůdnosti a odtažitosti. Dál se dozvídáme, že se k ženám nechoval vždy galantně. Jednoduše zde vypluly na povrch všechny jeho tváře. Byl to například geniální komik, světácký Dandy, neznámý rybář, obskakovaný pacient nebo osamělý Mistr.

Na dalších stránkách už najdeme rozhovorové vyprávění a hrdinou není nikdo jiný než sám Werich. Nezáleží o tom, jestli se mluví o angažmá v divadle, vzpomínkách na nejkrásnější léto nebo třeba kremrolích. Z těchto vzpomínek číší autenticita i lidskost. A nejvíce to ještě vystihuje vzpomínka z období, kdy Jan Werich uvažoval o tom, že se zpět vrátí za hranice. Jednou večer udělali improvizované představení, které bylo o ustrašeném domovníkovi, co poslouchá Londýn, ale při vyprávění mu není nic rozumět, protože se klepe strachy.

Lidi v publiku mlčeli a byli zaražení. Pro divadlo to bylo normální. Pro lidi však ne. Pro ně to byla pohroma. Chtěli na to spíše zapomenout. Jan Werich nikdy nehrál pro sebe. Musel vždy vědět pro koho hraje, proto si například nepsal “do šuplíku”. Kniha nabízí jedinečný pohled do umělcova života, který se nedlouho před smrtí ohlížel za svým životem, to ještě doplňují fotografie a komentáře lidí, kteří byli nablízku. Také odhaluje ne vždy šťastný život moudrého klauna.